3.2.9 Pes ve službách člověka

PES VE SLUŽBÁCH ČLOVĚKA

Ludvík Pinc, Ivona Svobodová

Česká zemědělská univerzita v Praze, FAPPZ, Katedra genetiky a šlechtění

1. Původ psa a domestikace

Archeologické nálezy naznačují, že pes je zvířetem, které bylo domestikováno jako první. Došlo k tomu pravděpodobně ke konci poslední doby ledové v dobách, kdy přežití člověka záviselo zejména na lovu a sběru plodů. Nejstarší fosilní doklad o domestikaci psa je reprezentován nálezem dolní čelisti v hrobě z pozdního paleolitu v německém Oberkasselu (Nobis, 1979). Stáří nálezu bylo odhadnuto na 14 000 let. Další fosilní nálezy, jen o 2 000 let mladší, pocházejí ze Západní Asie (Lawrence , 1966; Clutton-Brock, 1979). Původ domácího psa není zcela přesvědčivě objasněn, ale fylogenetická srovnávání sekvencí mitochondriální DNA u domácích psů a vlků naznačují, že pes domácí (Canis familiaris) může pocházet z různých populací vlka (Canis lupus) a že domestikace mohla proběhnout mnohem dříve, než naznačují výše uvedené archeologické nálezy. Závěry vedoucí k vlku jako jediném předku domácího psa však nejsou vědeckou veřejností akceptovány bez výhrad. Jedním z odpůrců této teorie je např. americká bioložka Janice Koler-Matznick (2002), která je přesvědčená, že vlk by byl při lovu lidem žijícím před 76 799 až 135 000 lety velmi špatným pomocníkem a to zvláště při lovu velké kořisti. Lidé měli v té době k dispozici pouze primitivní zbraně jako klacky, sekery či oštěpy a ke kořisti se museli nejspíše nepozorovaně přiblížit. Ochočení vlci by kořist spíše vyplašili. K zahnání menší kořisti např. na strom či do úkrytu v zemi by postačila mnohem menší psovitá šelma. Uživit vlky chované v lidském zajetí by mohlo být zvláště v dobách nedostatku vážným problémem. Vlk by byl podle ní rovněž značně nespolehlivým obráncem. Uvedená bioložka rovněž zpochybňuje molekulární zkoumání a je přesvědčena, že předkem domácích psů mohla být již vyhynulá, menší psovitá šelma, která byla vlku blízce příbuzná. Její závěry mimo jiné podporují i některé fosilní nálezy menších psovitých šelem z oblasti dnešní Číny. Tyto byly označovány jako vlci i když vykazují řadu odlišných znaků.

Jak přesně k domestikaci došlo je záhadou o které můžeme pouze spekulovat. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie, podle které lidé vybírali z doupat zabitých nebo odehnaných vlků mláďata, která pak vyrůstala v blízkosti lidí. Ta štěňata, která se projevovala vůči lidem agresivně, byla zabita a nejspíše snědena. Tato neuvědomělá selekce na krotkost pak vedla k stabilizaci žádoucích behaviorálních vlastností a rovněž k morfologickým změnám, jako jsou větší a měkčí boltce, zkrácená obličejová partie lebky, změna barvy srsti, zatočený ocas, menší zuby a další. Další teorie vychází s představy, že vlci se v okolí lidských sídlišť živili odpadky. Ti, kteří se lidí nebáli a chovali se krotčeji, byli v jisté evoluční výhodě, což vedlo k pozdější spontánní domestikaci. Není rovněž vyloučeno, že na různých místech mohlo dojít k domestikaci oběma uvedenými způsoby.

2. Historie využívání psů

Psi byli s největší pravděpodobností nejprve využíváni při lovu zvěře a k obraně lidských komunit. Ve starověku ale měli již široké uplatnění. Byli využíváni nejen k lovu, ale k pronásledování zločinců a uprchlých otroků a zároveň jako bojový prostředek. Již egyptští faraónové používali ve válkách cvičené psy. Egyptští válečníci byli zobrazováni v doprovodu mohutných psů a v čele vojska bývala nošena socha psa. Staroegyptský bůh smrti Anubis měl podobu připomínající dnešního faraónského chrta, nazývaného Kelb tal Fenek. Někteří egyptologové se však domnívají, že se jednalo o šakala.

Staří Galové vysílali vstříc nepřátelským šikům mohutné psy, kteří měli obojky opatřené ostrými hroty. Tyto pak způsobovali zranění koním (Veselovský, 2000). Další psi pak sloužili ke střežení majetku, k ochraně a ovládání stád hospodářských zvířat. Psi byli chováni rovněž jako společníci.

O oblibě psů ve starém Řecku a Římě svědčí i to, že byli často zmiňováni v písemných záznamech a literatuře. V hrdinském eposu Odysseia popsal starověký básník Homér scénu, kdy se Odysseus vrací na rodnou Ithaku a jediný,kdo ho pozná, je jeho starý, téměř slepý pes Argos. Říman Plinius, který se zabýval kromě jiného studiem přírody, líčí ve svých spisech různé možnosti využívání psů k ochraně a zmiňuje se, jak psi zachránili krále Daramonta v boji proti povstalcům.

Ze středověku existují nesčetné záznamy o využívání psů šlechtou k lovu a panovníci jsou zobrazováni se svými loveckými psy. Dámy pak často se svými psími mazlíčky. Ale ani ve středověku nepřestali být psi využíváni k vojenským účelům. Psi sehráli významnou roli v bitvě za osvobození Švýcarska proti Francouzům. Ještě před vlastním střetem obou armád byly proti sobě vypuštěny smečky psů. Švýcarští psi si v bitvě vedli lépe a předznamenali tak konečné švýcarské vítězství.

S nástupem palných zbraní ustupuje význam vojenských psů jako bojového prostředku do pozadí. Psi byli využíváni armádami všech zemí jako strážní psi. Na hradbách a v leženích varovali před přiblížením nepřítele, byli využíváni ke střežení zajatců a rovněž k přenášení zpráv. Počátkem 19. století v době napoleonských válek byly dokonce nařízeny povinné odvody psů do armády (Hartl, 1976). Počátkem 20. století psi začali být rovněž využíváni k vyhledávání raněných vojáků na bojištích. Několik desítek takto vycvičených psů bylo ruskou armádou použito v rusko-japonské válce. V té době se rovněž začalo využívat psů v policejní službě. Psi byli cvičeni k ochraně policisty, k pronásledování a vyhledávání osob a ke sledování pachové stopy.

Období 1. světové války je dobou nástupu moderních technologií a bojových prostředků. Objevují se samonabíjecí a automatické zbraně, vojenská letadla, ponorky, tanky a chemické bojové prostředky. I v tomto konfliktu se na obou stranách uplatňují desetitisíce vojenských psů, sloužících hlavně ve strážní a sanitní službě.

Po první světové válce se chov služebních – vojenských a policejních psů neobyčejně rozšířil. Po celém světě vznikaly jednotky vojáků se psy a rovněž výcviková střediska pro psy a psovody bezpečnostních složek.

V době začátku 2. světové války již měly válčící státy k dispozici desetitisíce psů. Americká armáda konala odvody psů, kteří byli cvičeni ve strážní službě, k dopravování zpráv a jako tzv. „Scout Dogs“, kteří pomáhali střežit ležení vojáků a zvláště pak v Tichomoří upozorňovali při postupu džunglí na ukryté nástrahy a číhající nepřátelské vojáky (Koehler, 1967). Psi v německé armádě kromě jiného prováděli vyhledávání min a nastražených výbušnin. Obzvlášť otřesným případem zneužívání psů pro válečné účely jsou pak zprávy o výcviku psů v sovětském vojsku. Vycvičení psi, obtěžkáni vaky s výbušninami se na povel vrhali pod blížící se tanky.

I po skončení 2. světové války byli psi nadále k vojenským účelům používáni. Americká armáda a válečné námořnictvo osvědčené „Scout Dogs“ velmi úspěšně používali i ve Vietnamské válce. Lze bez nadsázky říci, že tito psi zachránili stovky a možná tisíce amerických životů. Americká armáda pak při svém útěku z Vietnamu stovky těchto psů zanechala svému osudu.

3. Psi v současnosti

3.1. Psi jako společníci

Nepochybně nejpočetnější skupinu psů, chovaných člověkem, tvoří psi sloužící lidem výhradně jako společníci. Snadnost,s jakou lze psy vyšlechtit do nových velikostí, stavby těla, barvy a typu srsti, vedla ke vzniku nepřeberných plemen přizpůsobených přání a vkusu člověka. Někdy šlechtění vedlo k takovým morfologickým změnám, které lze bez nadsázky nazvat týráním. Enormně zkrácené obličejové partie vedou ke zhoršenému dýchání, příliš velké záhyby na kůži k dermatologickým problémům, feny některých plemen nemohou porodit jinak než císařským řezem. Snaha dosáhnout kýženého vhledu a dostatečné uniformity je často na úkor povahových kvalit. To vše však nedoprovází pouze plemena vyšlechtěná k tomu, aby plnila úlohu společníků. Řada jiných plemen, používaných původně k lovu, zápasům, k ochraně, ovládání hospodářských zvířat či  do saňových zápřahů již původnímu účelu neslouží a když tak jen zřídka v izolovaných oblastech.

Lidé si psy vybírají často bez nejmenší znalosti behaviorálních specifik jednotlivých plemen a někdy se dokonce nechají inspirovat psím filmovým hrdinou, kterého viděli v biografu či televizi. To vede v mnohých případech k vážným úrazům způsobeným psy. Pokousáni bývají jak majitelé a jejich rodinní příslušníci, tak i ostatní osoby.

Chov psů ve městech vede často k hygienickým a zdravotním problémům. Velká města mají vážné problémy s úklidem a odvozem psích exkrementů. Chov psů je v řadě světových měst regulován nejrůznějšími právními předpisy. Mnohá města vybírají z chovu psů poplatky. Volných pohyb osob se psy mezi jednotlivými zeměmi je omezován přísnými předpisy. Vyspělé státy řeší problém, jak naložit se zaběhlými či úmyslně opuštěnými psy.

Přes všechny omezující předpisy a problémy vyplývající z držení psů a to zvláště ve městech, nemají počty psů, držených lidmi výhradně jako společníci, klesající tendenci. Nelze totiž popřít, že držení psa jako společníka, má na kvalitu života jejich majitelů pozitivní dopad. Pro mnoho osamocených lidí je pes často jediným tvorem, který svému majiteli pomáhá překonávat těžká životní období a žít plnohodnotným životem.

Některé studie dokonce naznačují příznivý dopad na zdravotní stav majitelů psů a působení psa jako pozitivního faktoru v rodinných a partnerských vztazích.

3.1.1. obr. Původně hlavně lovecký pes, dnes plní labrador nejčastěji funkci společníka.

3.2. Psi sportovní

Další významnou skupinu, v podmínkách České republiky velmi početnou, tvoří psi chovaní za účelem sportovního využití. Jedno z odvětví sportovní kynologie, je kynologie odvozená od služebního výcviku. V různých zemích jsou psi cvičeni dle národních zkušebních řádů a nebo podle řádu Mezinárodní kynologické federace FCI. Dle stupně vycvičenosti pak psovodi se psy skládají zkoušky a zúčastňují se nejrůznějších místních, národních i mezinárodních soutěží. Tyto zkoušky se většinou skládají ze tří disciplín a to z poslušnosti, pachových prací a obranných prací. Do této skupiny lze rovněž řadit psy záchranářské, pokud jsou cvičeni pro sportovní záchranářský výcvik.

Tito psi v provádění obranných prací nesoutěží, ale v simulovaných podmínkách vyhledávají ukryté osoby a to v terénu i v objektech. Obdobně skládají zkoušky a zúčastňují se soutěží psi lavinoví, vycvičení k vyhledávání osob pod sněhovou vrstvou. Služební sportovní kynologie je z bezpečnostního pohledu nejvýznamnějším odvětvím kynologického sportu, neboť tvoří chovatelskou základnu pro potřeby armád i nejrůznějších bezpečnostních složek a rovněž vychovává psovody, kteří pak mohou vykonávat službu v ozbrojených složkách. Vybraní sportovní záchranáři jsou zařazeni do Záchranných brigád. Ti pak mohou být se svými psy využiti v případě živelných katastrof a jiných mimořádných událostí. Zatímco pro klasický sportovní služební výcvik jsou využívána převážně plemena jako např. německý ovčák, belgický ovčák malinois, velký knírač, dobrman či rotvailer, v záchranářském výcviku nacházejí uplatnění i ostatní plemena, jako např. ohaři, kokršpanělé, border kolie a mnoho dalších.

Sportovní kynologové jsou v podmínkách České republiky organizováni v Českém kynologickém svazu a Moravskoslezském kynologickém svazu. Obě tyto organizace jsou prostřednictví zastřešující organizace, kterou je Českomoravská kynologická unie, členem Mezinárodní kynologické federace FCI. Psovodi soutěžící podle zkušebního řádu organizace TART připravují své psy téměř stejně jako ozbrojené sbory a armáda. Velmi náročným výcvikem připomínajícím služební výcvik je rovněž tzv. „ring“ oblíbený např. ve Francii, Německu či Belgii. Tato forma výcviku klade neobyčejně vysoké nároky na fyzickou i povahovou disponovanost psů. Jeho mezinárodní forma nazývaná „mondioring“ má již své příznivce i v České republice.

Dalším druhem kynologického sportu, který je v našich podmínkách velmi rozšířen, je tzv. agility. Jak napovídá anglický název, psi soutěží v hbitosti, obratnosti a rychlosti. Podstatou výcviku je co nejrychlejší a bezchybné překonávání nejrůznějších překážek.

Dále existuje celá řada nejrůznějších odvětví, které lze rovněž ke sportovní kynologii počítat, jako např. soutěže saňových psů, psí dostihy, tanec se psem, coursing či běh se psem na lyžích – tzv. skiering.

3.3. Psi pomáhající zdravotně postiženým

Úloha psů při pomoci postiženým, nemocným či starým osobám je rovněž velmi významná a nezastupitelná. Pravděpodobně veřejnosti nejznámější jsou vodící psi, kteří jsou cvičeni k doprovodu nevidomých osob. Jedná se o časově poměrně náročný výcvik, který klade nemalé nároky na kvalitu vybraného psa. V některých zemích,např.v USA, existují speciální chovy pro potenciální vodící psy. Vybíráni jsou psi klidní, povahově vyrovnaní a nebojácní. Rozhodující význam povahových vlastností pro výcvik a použitelnost si již na přelomu minulého století uvědomil americký vědec a kynolog Pfaffenberger, který roku 1963 své poznatky shrnul v knize The New Knowledge of Dog Behavior. Jako vodící psi bývají nejčastěji využíváni labradorští retrívři, zlatí retrívři, němečtí ovčáci, ale i další plemena. Používání psů k doprovodu nevidomých osob však není historicky nijak novou záležitostí. Používání psů k tomuto účelu je prokázáno již ve starověku a ve středověku.

Nevidomé osoby ale nejsou jedinými zdravotně postiženými, kteří využívají služeb psů. V poslední době se začíná rovněž používat tzv. asistenčních psů, kteří slouží osobám s různými tělesnými omezeními. Tito psi mohou např. na povel osoby na invalidním vozíku podat upadlý předmět, otevřít dveře či zhasnout světlo. Asistenční psi pro neslyšící pak upozorní osobu na zvonění zvonku či přinesou zvonící telefon. Osoba se může dle reakcí psa lépe orientovat v prostředí (Hart et. al., 1996). Všichni tito psi však pro postižené občany plní velmi důležitou úlohu společníků a zdroje pocitu bezpečí.

Obdobný význam pak mohou mít psi pro osoby trpící např. Parkinsonovou chorobou či epilepsií. Využívání psů pro doprovody osob s Parkinsonovou chorobou je poměrně novou specializací, ale ukazuje se, že takto postižené osoby se za pomoci psa, který má na postroji upevněné jakési madlo, mohou lépe pohybovat na veřejnosti a stávají se méně závislými na pomoci ošetřovatelů a svých blízkých.

Stejně tak se ukazuje, že v budoucnu bude možno nejspíše využívat psy k doprovodu osob trpících epilepsií. Pes je schopen upozornit svého majitele na blížící se epileptický záchvat a ten tak může s dostatečným časovým předstihem přivolat zdravotní pomoc, nebo přivolat své příbuzné či známé. Existují dokonce zprávy o tom, že se počet záchvatů u takto doprovázených osob snížil.

Mechanismus jakým psi poznají blížící se záchvat není přesně znám, ale je možné, že pes dokáže postřehnout nepatrné změny v chování, ještě dříve než si je dokáže uvědomit sám postižený. V nedávné době se rovněž ukázalo, že psi osob trpících diabetem jsou v některých případech schopni reagovat na změnu hladiny glukózy.

Animal- facilitated Psychoterapy (psychoterapie prováděná pomocí zvířat) je oborem, který využívá interakcí nemocných, starých či duševně postižených osob se zvířaty, ke zlepšení jejich psychické pohody. To může pochopitelně mít i dopad na jejich celkový zdravotní stav. Využívána jsou nejrůznější zvířata jako jsou kočky, morčata či papoušci, ale nejrozšířenější je využívání psů.

Psi jsou pro tuto úlohu většinou pečlivě vybíráni a často musí být jejich schopnost, účastnit se na psychoterapeutickém programu, osvědčena přezkoušením před komisí složenou z odborníků na výcvik a chování psů. Útočný či nervózní pes by totiž neměl na zdravotní stav postižené osoby příznivý vliv, ale právě naopak. Reakce mentálně postižených pak mohou být někdy poměrně nepředvídatelné. Osoba může např. psa k sobě prudce přitisknout a pes který není dobře povahově disponován a správně připraven, může reagovat agresivně.

Zcela nově pak začínají být psi cvičeni k diagnostikování různých závažných onemocnění. Při takovém výcviku je využíváno čichových schopností psů a skutečnosti, že patologické změny v organizmu jsou doprovázeny specifickým pachem. První poznatky o schopnostech psů reagovat na patologické změny v organizmu pocházejí z roku 1989. Hywel a Williams uvádějí případ 44leté pacientky, jejíž pes (necvičený kříženec) opakovaně jevil zájem o lézi na levém stehně. K tomuto místu neustále čichal a to i přes kalhoty. Pokud měla krátké kalhoty, jevil snahu do místa kousnout. Pacientka vyhledala lékařskou pomoc a léze byla diagnostikována jako maligní melanom. Ten byl poté chirurgicky včas odstraněn. Obdobné případy pak byly zaznamenány i na jiných zdravotnických pracovištích. V roce 2004 Pickel s kolektivem spolupracovníků publikoval zprávu o projektu realizovaném Floridskou státní univerzitou v Tallahasee. Byli zde vycvičeni dva psi, kteří velmi spolehlivě detekovali melanomy kůže. V roce 2004 byla publikována správa o britském výzkumu, během kterého bylo prokázáno, že psi mohou být vycvičeni aby podle pachu moči detekovali zhoubné nádory močového měchýře.

3.4. Psi služební

Využití psů k vojenským či bezpečnostním účelům již bylo zmíněno. V dnešní době úloha psů pochopitelně nespočívá v jejich zuřivém útoku na šiky ozbrojených vojáků ani v dopravování zpráv přes nepřátelské linie. Přesto však mají psi své místo i v moderních armádách. I přes pokročilou úroveň techniky jsou psi využíváni ke střežení vojenských zařízení, ke střežení vojenské techniky, doprovázejí vojenské hlídky, vyhledávají výbušniny a miny a plní policejní úkoly ve službách vojenských policií.

Využití psů k plnění úkolů policií a bezpečnostních sborů za posledních 100 let nic neztratilo na své aktuálnosti. Ba právě naopak. Psi plní tradiční úkoly v policejní službě jako je stopování a vyhledávání pachatelů trestných činů či pohřešovaných osob, zákroky proti agresivním osobám, vyhledávání předmětů majících souvislost s trestnou činností, střežení objektů zvláštní důležitosti, doprovody a střežení zadržených osob. V průběhu uplynulých desetiletí začali být psi využíváni i k dalším úkolům v bezpečnostní činnosti.

Neobyčejně citlivého čichu je využíváno při metodě pachové identifikace. Jedná se o metodu, která spočívá v zajištění pachové stopy na místě, kde se zdržoval pachatel trestné činnosti. Tato pachová stopa je pak porovnána se srovnávací pachovou konzervou, odebranou podezřelé osobě. V minulosti bylo prokázáno, že dobře vycvičený pes dokáže od sebe odlišit i pach jednovaječných dvojčat, a to i přesto, že si jsou jednovaječná dvojčata pachově velmi podobná (Kalmus, 1955). I když je používání této metody v České republice příležitostně vystavováno útokům ze strany obhájců zločinců, jedná se o metodu velmi spolehlivou (Schoon, 1996), která je i nadále v naší kriminalistické praxi využívána a často ji soudy připouštějí jako podpůrný důkazní prostředek.

Čichových schopností psů je využíváno i v dalších specializacích. Psi jsou cvičeni k vyhledávání výbušnin (Furton & Myers, 2001), omamných a psychotropních látek, zbraní, vystřelených nábojnic, pašovaných cigaret, bankovek a těl mrtvých osob či jejich částí (Komar, 1999; Lorenzo et al., 2003)). Dále je v některých státech orgány zemědělských inspekcí či ochrany přírody využíváno psů k vyhledávání ilegálně převážených potravin a zvířat.

Jednou z nejnovějších specializací policejních psů je jejich využívání při vyšetřování požárů. V případě požárů úmyslně založených za použití hořlavých kapalin, jsou nepatrné zbytky těchto hořlavin fyzikálně vázány v některých materiálech na požářišti. Speciálně vycvičení psi dokáží tyto zbytky na místech požárů vyhledat a tak umožnit jejich odebrání a laboratorní zkoumání. Ani nejmodernější přístroje pracující na principu SPME, hmotnostní spektrometrie a plynové chromatografie nemohou co do spolehlivosti a citlivosti se psy soutěžit (Charvátová, 2003; Furton & Mayers, 2001; Tindal & Lothrige, 1994, Kurz at al., 1994; DeHaan, 1994).

3.4.1.obr. Psovod policie se psem na požářišti

3.4.2.obr. Psovod policie se psem na vyhledávání výbušnin

3.5. Psi lovečtí

Doklady o loveckém využívání psů existují již z období horního paleolitu (Scott, 1968). Někteří autoři se dokonce domnívají, že právě schopnost kooperovat s člověkem při lovu, byla příčinou domestikace a pozdějšího značného rozšíření psů. Downs (1960) dokonce hovoří o preadaptaci vlků a lidí, která je předurčila k pozdější vzájemně výhodné symbióze. Ať již byly příčiny domestikace jakékoliv, z archeologických nálezů vyplývá, že pes člověka lovce již doprovází tisíciletí.

Lovecký pes je však nezbytným pomocníkem při výkonu práva myslivosti i v dnešní době. Minimální počty lovecky využívaných psů jsou v závislosti na rozloze honitby v České republice dokonce stanoveny zákonem.

V našich podmínkách jsou lovecky využíváni teriéři, jezevčíci, severští lovečtí psi, honiči, barváři, ohaři, slídiči a vodní psi. V zahraničí jsou k lovu využívána i jiná plemena jako např. chrti či brazilská fila. K výkonu práva myslivosti musí každý pes složit zkoušky lovecké upotřebitelnosti. Chovatelé loveckých psů jsou sdruženi v Českomoravské kynologické jednotě, která je podobně jako např. ČKS zastřešena ČMKU.

4. Závěr

Vyjmenovat všechny úkoly které psi plní ve službách člověku by bylo nad rozsah vymezený této přednášce. Na závěr je však možno zmínit i využívání psů k vyhledávání nejrůznějších substancí či objektů ať již pro účely běžného života, tak i výzkumu. Čichu psů je využíváno, kromě již zmíněných specializací i k plnění dalších úkolů. Speciálně vycvičení psi jsou používáni k vyhledávání lanýžů, k detekování říje hospodářských zvířat, k vyhledávání termitů v dřevěných stavbách či jiných škůdců např. larev některých motýlů, k vyhledávání rud vzácných nerostů, k detekci hnilobných procesů ve sloupech elektrického vedení, k detekci rakoviny citrusových stromů, ke zjišťování úniku plynu, k vyhledávání rtuti v asanovaných objektech, k vyhledávání trusu ohrožených druhů zvířat za účelem zjištění jejich výskytu a ve výčtu by bylo možno ještě pokračovat.

Bez pomoci psů si nelze představit ovládání a střežení velkých stád hospodářských zvířat. Mnozí chovatelé ovcí či skotu jsou na pomoci psů přímo závislí a úhyn psů např. následkem infekčního onemocnění pro ně může znamenat ukončení podnikatelské činnosti.

Přehled úkolů, které psi plní ve službách člověka samozřejmě není zcela vyčerpávající a vážný zájemce jistě nebude mít problém s vyhledáním a prostudováním další literatury. Pes je nejen nejrozšířenějším domestikovaným zvířetem, najdeme ho po boku člověka doslova ve všech oblastech světa, ale je zároveň zvířetem, které žije s člověkem v nejtěsnějším svazku a je také jediným domácím zvířetem, které nese v druhovém (či poddruhovém) jméně vědeckého názvu označení rodinný (familiaris). Je pravděpodobné, že pes není darem bohů lidstvu, jak bylo zmíněno v úvodní kapitole, ale je darem evoluce a šlechtitelského úsilí člověka a nepochybně si zaslouží aby po našem boku zůstal i nadále.

5. Literatura

Clutton-Brock, J. (1979). The mammalian remains from the Jericho Tell. Proceedings of the Prehistoric Society, 45, 135–157.

Belyaev, D.K., (1979). destabilizing selection as a factor in domestication. Journal of Heredity, 70: 301–308.

Fishman, G. A., (2003). When Your Eyes Have a Wet Nose: the Evolution of the Use of Guide Dogs and Establishing the Seeing Eye. Survey of Ophthalmology. 48(4):452-458.

Fuchs, V., (1903). Všecky druhy psů slovem i obrazem. 4 opr. vyd. Nákladem časopisu „ Svět zvířat“. v Praze. 181 s.

Gazit, I.; Goldblatt, A., and Terkel, J., (2005). The Role of Context Specificity in Learning: the Effects of Training Context on Explosives Detection in Dogs. Animal Cognition. 8(3):143-150

Hartl, K., (1986). Člověk a pes. Naše vojsko. 96 s.

Hepper, P. G. and Wells, D. L.,( 2005). How Many Footsteps Do Dogs Need to Determine the Direction of an Odour Trail? Chemical Senses. 30(4):291-298.
Kalmus, H., The Discrimination by the Nose of the Dog of Individua human odours and in Particular of the Odours of Twins. British Journal of Animal Behaviour III, (1) 25–31.

Kiddy, C. A.; Mitchell, D. S.; Bolt, D. J., and Hawk, H. W. Detection of estrus-related odors in cows by trained dogs. Biology of Reproduction . 1978; 19(2):389-395;:

Koehler, W., (1967). The Koehler Method of Guard Dog Training. Howell Book House. 207 s.

Koler-Matznick, J., (2002). The Origin of the Dog Revisited. Anthrozoös 15(2): 98 – 118

Komar, D. The Use of Cadaver Dogs in Locating Scattered, Scavenged Human Remains: Preliminary Field Test Results. Journal of Forensic Sciences. 1999 Mar; 44(2):405-408.

Kurz, M. E.; Billard, M.; Rettig, M.; Augustiniak, J.; Lange, J.; Larsen, M.; Warrick, R.;

Mohns, T.; Bora, R.; Broadus, K.; Hartke, G.; Glover, B.; Tankersley, D., and Marcouiller, J., (1994). Evaluation of Canines for Accelerant Detection at Fire Scenes. Journal of Forensic Sciences. 39(6):1528-1536.

Lawrence, B. (1966). Early domestic dogs. Zeitschrift für Säugetierkunde, 32, 44–59.

Nobis, G., (1979). Der älteste haushund lebte vor 14 000 Jahren. UMSHAU, (19) 610.

Odendaal, J., (2002). Pets and Our Mental Health. Vantage Press, New York. 199 s.

Pfaffenberger, C. (1963). The New Knowledge of Dog Behavior. New York. Howell Book

House. 206s.

Pickel, D.; Manucy, G. P.; Walker, D. B.; Hall, S. B., and Walker, J. C., (2004) Evidence

for Canine Olfactory Detection of Melanoma. Applied Animal Behaviour Science 89(1-2):107-116.

Räber, H., (1994). Encyklopedie: Plemena psů. 1 díl. Vydavatelství a nakladatelství Blesk.

Räber, H., (1995). Encyklopedie: Plemena psů. 2 díl. Vydavatelství a nakladatelství Blesk.

Tindall, R. and Lothridge, K.( 1995) An Evaluation of 42 Accelerant Detection Canine Teams. Journal of Forensic Sciences. 40(4):561-564.

Veselovský, Z., (2000). Člověk a zvíře. Academia. 246 s.

Vilà, C., Maldonado, J. E., and Wayne, R.K., (1999). Phylogenetic Relationships,

Evolution, and Genetic Diversity of the Domestic Dog. The Journal of Heredity 90: 71–77.

Wasser, S. K.; Davenport, B.; Ramage, E. R.; Hunt, K. E.; Parker, M.; Clarke, C., and

Stenhouse, G., (2004). Scat Detection Dogs in Wildlife Research and Management: Application to Grizzly and Black Bears in the Yellowhead Ecosystem, Alberta, Canada. Canadian Journal of Zoology-Revue Canadienne De Zoologie. 82(3):475-492.

Wayne, R.K., and Ostrander, E.A., (1999). Origin, genetic diversity, and genome structure

of the domestic dog. BioEssays 21:247–257.

Fotografie 3.4.1. se svolením Oddělení služební kynologie Policie ČR Praha, ostatní použité fotografie se svolením vzdělávacího centra SVOPAP.