Člověk a pes
N. Šebková
Katedra genetiky a šlechtění, FAPPZ
I. kapitola
Zoologické zařazení psovitých šelem do systému
Podkmen: Obratlovci – Vertebrata
Třída: Savci – Mammalia
Řád: Šelmy – Carnivora
Podřád: Pozemní šelmy – Fisipedia
Nadčeleď: Cynofeloidea
Čeleď: Psovití – Canidae
Rod: Canis
Druh: Šakal pruhovaný – Canis adustus
Šakal obecný – Canis aureus
Šakal čabrakový – Canis mesomelas
Pes domácí – Canis familiaris
Pes dingo – Canis dingo
Kojot prérijní – Canis latrans
Vlk obecný – Canis lupus
Vlk rudohnědý – Canis rufus
Vlček etiopský – Canis simensis
II. kapitola
Fylogenetický vývoj, předkové a příbuzní psa, domestikace a domestikační změny
CANIS FAMILIARIS = pes domácí se dnes považuje ze všech domácích zvířat za zvíře člověku citově nejbližší. Pro silné sociální vztahy s člověkem byl pes jedním z prvních zdomácnělých zvířat. Dodnes panují mezi vědci spory o tom, jestli byl prvním domácím zvířetem pes nebo ovce a koza. Dnes se po celém světě chová přes 400 plemen a místních rázů psů. V dostupné kynologické literatuře najdeme na jejich původ několik – více či méně se od sebe odlišujících teorií.
Za prvního společného prapředka psovitých šelem se považuje MIACIS. Je společným předkem vlků, šakala a kojota. Měl chrup psovité šelmy, velikost a stavbu těla podobnou lasici. Objevil se 60 miliónů let před naším letopočtem a 20 miliónů let před naším letopočtem vyhynul. Pro společný fylogenetický původ vlků, šakala a kojota svědčí nejen společný předek, ale mají i shodný počet chromozómů (78). Snadno se mezi sebou páří a z tohoto mezidruhového křížení dávají plodné potomstvo. Přesto je nejpravděpodobnějším prapředkem velké většiny psů vlk (v některých zeměpisných oblastech však nemůžeme podíl šakala nebo kojota vyloučit). Z příbuzných druhů můžeme s určitostí vyloučit lišku. Ta je psů fylogeneticky mnohem vzdálenější, má odlišný počet chromozómů a se psy nedává potomstvo.
Za nejstaršího „prapsa“ se podle archeologických kosterních nálezů považuje TOMARKTUS. Byl velký asi jako liška a žil přibližně před 20-ti milióny lety. Popsal ho v roce 1873 COPE.
Velké množství vykopávek poměrně zachovalých koster psů pochází z doby 10 000 – 15 000 let před naším letopočtem, tedy z doby kamenné. Tehdejší lidé žili v prvobytně pospolné společnosti a živili se lovem. Ve které části světa začalo první sbližování psa s člověkem, dnes nevíme, ale pravděpodobně k tomu docházelo na mnoha různých místech a v různých časových údobích (dnes uznávaná „Teorie nezávislé domestikace“), protože předkové psa vykazují velikou variabilitu co do tělesné stavby a velikosti. Z ní pak můžeme odvozovat schopnost vytvářet různá plemena.
Ve vykopávkách pravěkých sídlišť nacházíme různé druhy psů, z nichž pak odvozujeme původ dnešních plemen:
-
PES BAŽINNÝ (RAŠELINNÝ) = CANIS FAMILIARIS PALUSTRIS RUTIMER žil v kolových stavbách v době asi 10 000 let před naším letopočtem. Je prapředkem špiců, pinčů, teriérů a kníračů. Společným znakem těchto psů byla menší až střední velikost, velmi živý temperament a přirozená ostrost. Za největší z potomků psa bažinného (rašelinného) považujeme plemena vzniklá teprve nedávno (začátky chovu – polovina 19.století). Jsou to dobrman, velký knírač a erdelteriér.
-
CANIS FAMILIARIS INOSTRANZEWI. Jeho kosterní zbytky nalezl ruský badatel Inostranzew ve vykopávkách v okolí Ladožského jezera.. Tento pes je mohutnější než pes bažinný a je pravděpodobně přímým potomkem severoevropských vlků nebo jejich kříženců se psem bažinným. Svůj původ od něj odvozují přírodní plemena psů, která si dodnes z vlčích předků dochovala mnohé společné vlastnosti. Jsou to severští tažní psi hasky, severská lovecká plemena psů – všechny lajky, grónský pes, norský losí pes, keeshond a psi eskymáčtí. Většina těchto primitivních plemen má, stejně jako vlci říji jedenkrát ročně a menší počet štěňat.
-
CANIS FAMILIARIS DECUMANUS měl mohutnou robustní stavbu těla. Nejvíce se podobá dnešním dogám a psům antických válečníků. Je to předek dnešních molosoidních plemen, z nichž se některé dochovaly v téměř nezměněné podobě od dob antiky. Porovnáme-li některá dnešní molosoidní plemena s antickými sochami, zjistíme, že se opravdu do současnosti dochovaly v původní podobě.
-
CANIS FAMILIARIS MATRIS OPTIMAE = PES BRONZOVÝ je vývojově nejmladším prapředkem. Pochází z doby bronzové 4 000 – 5 000 let před naším letopočtem. Vznikla z něj ovčácká plemena – německý ovčák, belgičtí ovčáci a skotský ovčák (kolie). Stavbou kostry a tvarem lebky se ovčáci psu bronzovému velmi podobají.
-
CANIS FAMILIARIS INTERMEDIUS = PES POPELIŠTNÍ žil na našem území (jako lid popelištních polí) a měl střední velikost. Od psa bronzového se lišil stavbou lebky. Ta připomíná dnešní brakýře a lovecké pudly.
-
CANIS FAMILIARIS LEINERI je možná prapředkem chrtů. Původ chrtů je doposud obestřen záhadou. Chrti stavbou lebky (poměrem mozkovny a čenichové partie) se jako jediní nepodobají vlkům, ale připomínají spíš šakala. (Mají menší mozkovnu než ostatní psí plemena). Chrti měli dvě centra domestikace – východoevropské a severoafrické stepi. Další z teorií vzniku chrtů hovoří o původu ve stepních vlcích, kteří stejně jako chrti loví kořist hlavně za pomoci zraku. Jiné teorie připouštějí možnost křížení stepních vlků se šakalem.
Dnešní plemena psů prošla velmi složitým domestikačním procesem a dnešní plemena psů vykazují v porovnání s vlkem znační odlišnosti.
Jsou to zejména DOMESTIKAČNÍ ZMĚNY:
-
zmenšení hmotnosti mozku (Stejně velký a stejně těžký pes) v porovnání s vlkem až o 30%. Zmenšují se smyslová centra, zhoršuje se samostatnost při řešení problémů, stoupá cvičitelnost a závislost na člověku. Pozor ! nezaměňujme cvičitelnost s inteligencí!
-
Vlk je pouze masožravec a jako takový má poměrně krátký zažívací trakt (masitá potrava se tráví hlavně v žaludku, který je v vlka velký – vlk může najednou sežrat až 8 kg masa), a žaludek má velmi kyselé pH). Pes je naproti tomu všežravcem, proto u něj došlo k prodloužení střev.
-
Zvýšení plodnosti v porovnání s vlkem. Vlčice hárá jedenkrát ročně (monoestrické zvíře) a rodí menší počet mláďat. Štěňata odchovává obvykle ve smečce pouze vůdčí pár. Feny kulturních plemen psů hárají obvykle dvakrát ročně (diestrické samice) a u velkých plemen není 12 narozených štěňat ve vrhu žádnou výjimkou.
-
V porovnání s vlkem se psům změnila různým způsobem délka a struktura srsti (alopecie- = absence srsti u naháčů a extrémně dlouhoststé plemena psů). Obr.1 
-
Změny zbarvení srsti – původní divoké zbarvení srsti vlků je vlkošedá barva (přírodní „aguti“ typ. U psů se z původního přírodního aguti zbarvení dá jako první vyštěpit zbarvení black and tan. Z něj jsou potom odvozeny všechny ostatní barvy.
-
Změny anatomické stavby končetin – jezevčíci, baseti – krátkonohost. Jedná se o poruchu zvanou achondrodystrofie. Porucha růstu dlouhých kostí – vyskytuje se v homozygotně recesivním stavu.
-
Typickou domestikační změnou jsou svislé ušní boltce, výskyt kožních řas a záhybů
-
Zkrácení končetin, zejména pak délky nadprstí a článků prstů v porovnání v vlkem (proto mají vlci i jiný tvar stopy než domácí psi). Obr.2
-
Úplně první domestikační změnou, která se projeví během domestikačního procesu nejdříve (i u člověkem nejméně prošlechtěných primitivních plemen) je zakroucení ocasu
-
Změněný inventář chování (etogram). Všechno co dokáže pes, dokáže i vlk ale veškeré možnosti, které má vlk nemá dnešní pes. Psi jsou oproti vlkům o určité přirozené chování ochuzeni (obličejová mimika, rejstřík přirozených hlasových projevů apod.).
-
Vlci jsou v porovnání se psi mnohem méně agresivní
-
Vlci zastřelení v přírodě mívají nůžkový ale i klešťový skus. U většiny psích plemen se striktně vyžaduje skus nůžkový. Šlechtitelé považují klešťový skus za nežádoucí, argumentují (dost nesmyslně) otěrem zubů o sebe. Proto došlo u většiny psích plemen ke zkrácení spodní čelisti.
-
Naproti tomu jsou plemena jako boxer, anglický buldog a další kde se vyžaduje opačný extrém. Zkrácením horní čelisti vzniká předkus.
-
Změna hlasových projevů – štěkání jako dorozumění s lidmi? Vlci pouze kňučí a vyjí. To, že neštěkají vůbec není úplná pravda, ale je to spíš takový hluboký pološtěk, ne vytrvalé hlasité štěkání psa
KDYŽ SE CHCETE DOZVĚDĚT VÍC, ANEB LITERATURA SOUVISEJÍCÍ S DANOU PROBLEMATIKOU:
O domestikaci, nejen psa, ale i ostatních domácích zvířat populární a celkem čtivou formou pojednávají tyto dvě knihy:
BRENTJES Burchard: Jak zvířata zdomácněla, nakladatelství Horizont, 1979, 128 stran
CARAS,A.Roger: Zvířata, která změnila člověka, nakladatelství Rybka Publishers, 1999,
261 stran
O fylogenetickém vývoji psů jsou vybrané kapitoly i v těchto publikacích:
NAJMANOVÁ,D. – HUMPÁL.Z.: Atlas plemen psů, SZN, 1981, 272 stran
( Upozorňuji, že standardy některých plemen jsou dnes již pozměněny a jsou u nás zastoupena i plemena, která před dvaceti lety v Československu nebyla. Velmi dobře jsou však zpracovány kapitoly, které mají obecnou platnost!)
TAYLOR, David: Velká kniha o psech, nakladatelství Gemini, 1991, 241 stran
RABER,Hans: Encyklopedie Plemena psů I.díl, nakladatelství Blesk, 1994, 768 stran
RABER,Hans: Encyklopedie Plemena psů II.díl, nakladatelství Blesk, 1995, 911 stran
(Fotograficky velmi výpravná a po obsahové stránce velmi podrobná, do detailu probírá historii vzniku jednotlivých plemen. Neměla by chybět v knihovně nikoho, kdo to s kynologií myslí vážně!!! Je aktuální a ještě vidět je na knihkupeckých pultech !)
TRUMLER,Eberhard: Rozumíme psům ? Nakladatelství Panorama, 1982, 197 stran.
(Trumler je velmi známý,bohužel dnes již nežijící, německý kynolog. Celoživotně se věnoval studiu chování různých psovitých šelem. V knize je vystiženo rozdílné chování vlků a domácích a divokých psů. Je zde částečně popsána i rozdílnost jejich anatomické stavby)
III.kapitola
Plemena psů
Dnes se po celém světě chová více než 400 plemen psů. Mezinárodní kynologická organizace F.C.I. tato plemena dělí podle fylogenetického původu, místa vzniku a jejich původního pracovního zařazení do deseti skupin.
Rozdělení plemen do skupin dle F.C.I.:
Skupina I.
Plemena ovčácká, pastevecká a honácká
(s výjimkou švýcarských salašnických psů)
Obr.3
Skupina II.
Pinčové, knírači, plemena molossoidní (dogovitá plemena typu mastila) a švýcarští salašničtí psi
Obr.4
Skupina III.
Teriéři
Obr.5
Skupina IV.
Jezevčíci
Obr.6
Skupina V.
Špicové, seveřané a primitivní plemena
Obr.7
Skupina VI.
Honiči a barváři
Obr.9
Skupina VII.
Ohaři
Obr.10
Skupina VIII.
Slídiči a retrívři
Obr.11
Skupina IX.
Plemena společenská
Obr.12
Skupina X.
Chrti
Obr.13
Stručná charakteristika jednotlivých skupin F.C.I a jejich zástupci
Skupina I.
Psi ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí (s výjimkou švýcarského salašnického psa)
Ovčáci – jejich úkolem je udržovat stádo pohromadě, vynikají pudem shánět zvířata do houfu. Obíhají okolo stáda a ovečky, které se jen lehce vzdálí, rychle přihánějí zpět. Jejich práce je pasení.
Mezi nejtypičtější plemena patří německý ovčák, belgičtí ovčáci, border kolie, kolie, šeltie, australský ovčák.
Všechna ovčácká plemena vynikají obrovskou inteligencí, učenlivostí a cvičitelností. Se svým pánem udržují neustále velmi úzký kontakt. Proto není divu, že se tato plemena prosadila na celém světě jako plemena ve službách ozbrojených sborů jako je policie, armáda, celní správa a ve službách humanitárních organizací, například u záchranných brigád, doprovázejí slepce nebo pracují jako psi asistenční. Jiní jsou pro své vynikající vlastnosti psy sportovními. Vídáme je na soutěžích podle našeho národního zkušebního řádu (ZVV), na soutěžích dle mezinárodního zkušebního řádu (IPO) či na psích parkurech agility.
Nejtypičtější představitelé: Německý ovčák, belgičtí ovčáci, všechny kolie.
Psi pastevečtí – jejich úkolem je stádo střežit a chránit před nepřáteli (proti vlkům, zdivočelým toulavým psům i proti pytlákům a zlodějům ze strany lidí). Nikdy stádo neobíhají (a nepasou!!!), pouze ho doprovázejí a střeží.
Jsou to obrovští psi s přirozenou ostrostí, kteří velmi pečlivě stráží svěřenou lokalitu a stanoviště. Pracují většinou samostatně a jejich kontakt s „pánem“ není tak úzký jako u plemen ovčáckých. Je nutné je vlastnit od štěněčího věku. Pak svého pána poslouchají a respektují, jeho rodinu tolerují. Pro cizího vetřelce znamenají velikou hrozbu a nebezpečí!!!
Netypičtější představitelé: Kavkazský pastevecký pes, šarplaninec, slovenský čuvač, kuvazs, středoasijský pastevecký pes.
Psi honáčtí – ženou zvěř před sebou, koušou jí do nohou a šikovně uhýbají. Slouží na přehánění dobytka, doprovázejí stáda. Mohou to být i poměrně malí psíci, jako je například velškorgi.
Skupina II.
Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarský salašnický pes
Pinčové a knírači jsou plemena velice temperamentní, inteligentní a učenlivá.
Proto jsou to dnes nejčastěji plemena sportovní či služební. Většina z nich jsou však psi poněkud ostřejší než ovčáci a při výchově a výcviku vyžadují pevnou ruku a zkušenějšího
výcvikáře.
Mezi pinče patří pinč německý, malý hladkosrstý pinč („ratlík“), největším ze všech pinčů je dobrman.
Knírači se chovají ve třech velikostních rázech. Podle kohoutkové výšky rozeznáváme knírače malé, střední a velké. Plemeno malý knírač je nejpočetnější nejen co do počtu zapisovaných štěňat ale i do počtu barevných variet. Malí knírači mohou být černí, pepř a sůl, černostříbřití a bílý. Střední a velcí knírači se vyskytují jen jako černí nebo pepř a sůl.
Malí knírači se velmi dobře uplatňují u policie a celní správy jako psi pro speciální pachové práce, zejména na vyhledávání drog, zbraní a pašovaných cigaret.
Plemena molossoidní
Molosssoidní plemena se nám dochovala prakticky v nezměněné podobě již od antických dob. Psi typu mastila zápasili v arénách s africkými šelmami či gladiátory. Stejně tak je starověké armády využívaly jako psy vojenské a válečné. (Poprvé s válečnými psy přišla Asyrská armáda – psí těžkooděnci nesli na hřbetě nádoby s hořící smůlou a vbíhali pod břicha koním znepřátelených armád a působili paniku.)
Již svým původem jsou to zvířata vhodná pro ostrahu, kteří odrazují možného zloděje už jen svým vzhledem. Tato plemena nevyžadují pro rozvoj svých přirozených schopností žádný speciální výcvik, nutností je však důsledná výchova k poslušnosti a respektování majitele již od štěněčího věku. Plemena obrovských molossů bývají v porovnání s jinými psími plemeny krátkověká (je zde mimo jiné například i velká plemenná dispozice k torzím žaludku).
Nejtypičtější představitelé: anglický mastif, neapolský mastin, bordeauxská doga, bulmastif, brazilská fila, cane corso.
Skupina III.
Teriéři
Svůj název odvozují od slova „Terra“= země. Vznikli jako lovecky upotřebitelní psi pro práci v zemi, tj. při dobývání jezevců a lišek ze země. Jsou velmi ostří a temperamentní, odvážní a samostatní. Teriérská rvavost je příslovečná. Kvalitní chrup, ostré drápy a dobře vyvinuté tlapy je pro práci v zemi přímo předurčují. Většina teriérů rovněž vyniká pevným zdravým a dlouhověkostí. Z hlediska velikosti jsou teriéři nejčastěji psi menší, nejvýše středně velcí (největším z teriérů je erdelteriér).
Nejzákladnější rozdělení plemen teriérů je na nízkonohé a vysokonohé.
Některá plemena teriérů si doposud uchovala svoji loveckou upotřebitelnost (jagteriér, velšteriér, foxteriér), některá plemena teriérů jsou v současnosti velice oblíbenými a módními společenskými plemeny (west highland white teriér).
Erdelteriér se velmi dobře uplatňuje jako pes u záchranných brigád a plemeno sportovní.
Do některých plemen teriérů byli záměrně přikříženi buldoci. Tato plemena teriérů v sobě potom spojují houževnatost buldoga s temperamentem a rvavostí teriéra ( bulteriér , americký staforšírský teriér, americký pitbulteriér).
Skupina IV.
Jezevčíci
Jezevčíci patří k nejoblíbenějším a nejrozšířenějším plemenům malých loveckých psů. Podle lovecké upotřebitelnosti jsou zařazeni do skupiny norníků ale používají se i při práci na povrchu na dohledávání spárkaté zvěře (práce na barvě) a i jako honiči při naháňkách na černou zvěř v těžko přístupném terénu a i jako slídiči při lovu drobné zvěře. Jezevčík je odjakživa pro své výjimečné vlastnosti, pro svou povahu a přítulnost, velice oblíbeným psem
Standardy F.C.I. podle druhu osrstění rozlišují jezevčíky hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté.
Nejpůvodnějším jezevčíkem, které byl u nás nejpočetněji zastoupen za první republiky byl právě jezevčík hladkosrstý. V sedmdesátách letech vedl v oblíbenosti podle počtu zapisovaných štěňat jezevčík dlouhosrstý a od osmdesátých let až do současnosti vedou co počtu zapisovaných štěňat jednoznačně jezevčíci drsnosrstí. Hladkosrstých je dnes minimum.
Jezevčíci se rozdělují podle celkové hmotnosti a obvodu hrudníku do tří velikostních rázů na :
Standardní (pes okolo 7 kg a fenka okolo 6,5 kg), trpasličí (pes do 4 kg a fena do 3,5 kg, s obvodem hrudníku do 35 cm) a králičí (pes i fena do 3,5 kg hmotnosti a do 30 cm obvod hrudníku).
Největším zdravotním problémem jezevčíků je jejich dlouhá páteř.
Nejsou-li však jezevčíci obézní, většinou netrpí „obrnou jezevčíků“ a mohou se dožít i poměrně vysokého věku, a to i nad 15 let. Někteří chovatelé jako prevenci výhřezu meziobratlové ploténky doporučují jezevčíky nenechávat příliš běhat po schodech ale raději je nosit.
Skupina V.
Špicové, severská a primitivní plemena
Špicové se rozdělují na plemena špiců německých (trpasličí špic, německý špic, vlčí špic) a plemena špiců japonských (japonský špic, šiba inu, hokaido ken, akita inu). Všichni špicové jsou velmi dobrými a ostrými hlídači, patří mezi psy hlučné , vytrvale a vydatně štěkající na cokoliv (zejména ti menší). Kvůli jejich hlučnosti mohou někdy nastat problémy se sousedy. Někdy mají špicové pověst i dosti kousavých a náladových psů, při dobré výchově a vedení se dá jejich povaha dobře zvládnout. Špic může být oddaný, přátelský i když je stále velice živý a temperamentní. Z historických osobností si trpasličí špice oblíbila a chovala královna Viktorie, Napoleonova manželka Josefina a Wolfgang Amadeus Mozart.
Severská plemena patří mezi plemena psů nejstarší, svým původem, stavbou těla, způsobem rozmnožování, nejblíže stojící k vlkům. Neznámější plemena tažných severských psů jsou Malamuti (původem z Ameriky), husky (ze Sibiře) a samojedi (ze Sibiře). Na závodech jsou dnes k vidění spíše alaskáni (jde o užitkové křížence severských saňových psů) a na spritové trati se používají evropští saňoví psi (kříženec greynhounda, pointera,…).
Mezi lovecké severské psy pak patří zejména lajky a karelští medvědí psi. Svým způsobem lovu jsou to honiči, na stopě se však chovají tiše. Mají velmi dobře vyvinuté všechny lovecké vlohy, zejména pak ostrost na škodnou. Jako lovečtí psi jsou ve své domovině nesmírně všestranní, u nás většinou pracují při naháňkách na černou zvěř.
Všichni seveřané jsou nesmírně inteligentní a samostatní, ke svému majiteli velkou vazbu nemají. Nebývají ani příliš mazliví a kontaktní. Příchod cizí osoby oznamují hlasitě ale nikdy na ni neutočí. K lidem jsou naprosto nekonfliktní. Pro svoje vlastnosti přírodních plemen, budou seveřané vždy psy jen pro určitou hrstku svých příznivců. Rozhodně to nejsou psi vhodní pro „každého“.
Primitivní plemena jsou plemena vzniklá pouze působením přírodních podmínek, prakticky bez přispění umělé selekce člověka. Nejtypičtějším představitelem je basenži. Africké plemeno, které neštěká.
Skupina VI.
Honiči a barváři
Honiči jsou jednou z nejstarších a nejrozsáhlejších skupin loveckých psů (nazývají se také brakýři nebo braky). K lovu se používali již v dávné minulosti. Naháněli zvěř ve smečkách v rozsáhlých lesních komplexech. A to je jejich hlavním posláním i dnes. Honiči mají enormě vyvinutý lovecký pud. Hlasitě štěkají na teplé , čerstvé stopě zvěře. Musí ji držet tak dlouho, dokud zvěř nenaženou na lovce. V našich podmínkách vedeme honiče tak, aby dávali přednost stopám zvěře černé, škodné a zajícům. Současně by měly opomíjet stopy užitkové spárkaté zvěře. Všichni honiči mají vysoce vyvinutou orientaci, která jim umožňuje samostatně honit v rozsáhlých lesních komplexech. A právě pro tuto jejich samostatnost a velký akční radius bývají svým vůdcem poněkud hůře ovladatelní.
Mezi nejtypičtější honiče patří baset a bígl (= angličtí honiči), slovenský kopov a jezevčíkovitý brakýř.
Barváři – mají vynikající nos a pracují na pobarvené stopě. Nejznámější představitel barvářů je asi bladhaund, bavorský barvář a hannoverský barvář.
Skupina VII.
Ohaři
První ohaři byli používání při lovu ptáků, hlavně křepelek a koroptví, ještě před vynálezem palných zbraní. Ptáci se přikrývali sítěmi. Společnou vlastností všech ohařů je klid před zvěří. „Vystavují“ zvěř před lovcem, strnutím ve svém typickém postoji.
Podle způsobu vystavování (a podle jejich původu) se ohaři dělí na ohaře kontinentální a anglické.
Kontinentální ohaři vystavují s nataženým prutem a přední nohou zdviženou v typickém postoji, angličtí ohaři zvěř zasedávají (odtud slovo „setter“).
Pro svoji všestrannost, milou a nekonfliktní povahu, horlivost v práci jsou ohaři oblíbeni a rozšířeni po celém světě.
Z kontinentálních ohařů jsou u nás nejrozšířenější němečtí krátkosrstí, čeští fousci, výmarští ohaři, k vidění je poslední dobou i maďarská vizsla. Mezi ohaře anglické patří irský setr, anglický setr, gordonsetr a poiter.
Skupina VIII.
Slídiči a retrívři
Slídiči
Slídiči mají za úkol vyhánět zvěř z podrostu, aby ji mohl lovec střelit. Mezi nejznámější slídiče patří anglický kokršpaněl, špringršpaněl a velššprinršpaněl.
Všichni španělé vynikají svojí nádhernou, bohatou srstí, která však vyžaduje důkladnou péči, stejně jako pravidelné čištění uší. Všichni španělé mají dlouhé ušní boltce, pokryté mohutným osrstěním a dost často trpívají zánětem zevních zvukovodů.
Retrívři
Pro svou všestrannost, milou a nekonfliktní povahu dobyli dnes retrívři takřka celý svět.
Jsou nesmírně inteligentní a učenliví, milují lidi. Retrívři byli původním určením lovečtí psi pro práci ve vodě. Dnes se používají jako vynikající psi pro policejní práci (speciální pachové práce – drogy, výbušniny), psi slepečtí, asistenční a záchranářští. Nejoblíbenějšími retrívry jsou labradorský a zlatý.
Skupina IX.
Plemena společenská
Jejich „užitkovým“ zaměřením je být člověku nablízku, bavit ho, dělat mu společnost, být mu přítelem.
V minulosti sloužila mnohá společenská plemena i jako módní doplněk dam z vyšších vrstev , chov některých plemen byl výsadou jen nejvyšší aristokracie (např. pekingský palácový psík).
U společenských plemen se klade neobyčejný důraz na jejich vzhled a také milou a přátelskou povahu.
Nejznámější společenská plemena psíků jsou maltézský pinč, boloňský psík, čínský chocholatý pes, mops, pekingský palácový psík, lhasa apso, višínek.
Skupina X.
Chrti
Na vzniku chrtů se zřejmě podíleli malí stepní vlci společně se šakalem. Všichni chrti se původně uplatňovali jako lovečtí psi. Chrti dokáží na krátkou vzdálenost štvát kořist rychlostí okolo 55 km za hodinu.
Dnes se po celém světě chovají pro psí dostihy.
Nejrychlejší plemeno chrtů je greyhound (anglický chrt). Velcí chrti jako je právě greyhaund v Evropě běhají rovinoví tratě na vzdálenost 470 - 480 m, při poloměru zatáček 40 – 45 m. Průměrná rychlost na těchto dráhách dosažená je okolo 60 km v hodině. V zatáčkách je rychlost, samozřejmě nižší, na rovině se pak pohybuje až okolo 80 km v hodině. Greyhound je vůbec nejrychlejší plemeno psů na světě.
Některá plemena chrtů: greyhound, saluki, vipet, barzoj, afgánský chrt, irský vlkodav, italský chrtík.