| << 3.2.1 Akvaristika | 3.2.3 Člověk a pes >> |
Ludvík Pinc, Ivona Svobodová
Česká zemědělská univerzita v Praze, FAPPZ, Katedra genetiky a šlechtění
Domácí pes (Canis familiaris) provází člověka po tisíciletí. Snad žádné jiné zvíře nežilo a nežije s člověkem v tak intimní blízkosti. Některá jiná domestikovaná zvířata měla a mnohdy ještě mají pro přežití člověka větší význam než domácí pes, ale sob, kráva ani ovce obvykle nespí u postele svého majitele, nesdílí s ním potravu a ani lože, jak to někdy v případě psů bývá. Ve většině případů také člověk nechová psa aby ho dříve nebo později zabil a snědl. Ba právě naopak, ztráta psa je v mnohých případech považována za ztrátu rodinného příslušníka. Přes všechno, co bylo o nadstandardním soužití druhů Homo sapiens a Canis familiaris řečeno, snad neexistuje jiné domestikované zvíře, jehož chov by byl poznamenán takovou dávkou neznalostí a pověr.
Těžko bychom asi hledali ve svém okolí někoho, kdo si koupí počítač nebo třeba sekačku na trávu, aniž by ho zajímaly základní technické parametry a zrovna tak bychom asi u takového člověka nebyli překvapeni, když si před spuštěním zakoupeného výrobku prostuduje návod k použití. O to pozoruhodnější je, že v případě psů řada lidí postupuje zcela odlišně. Výcvikáři kynologických klubů, či pracovníci psích útulků by mohli psát knihy o lidech, kteří odsoudili své psy k životu na vodítku bez možnosti se proběhnout, neboť by je již nebyli schopni přivolat. Není také málo majitelů, kteří se při venčení zdaleka vyhýbají každému cizímu psovi, protože jejich vlastní nezvladatelný pes napadá vše co se dostane do okruhu jeho vodítka.
Řada lidí si pořídí psa, aniž by se v nejmenším zajímala o to jakou specifickou péči to či ono plemeno vyžaduje. Z hlediska pohody každého psa je velmi užitečné, aby měl potenciální majitel alespoň základní znalosti o chování psů obecně a rovněž o nárocích plemene, které si chce pořídit. Svazek psa a člověka trvá obvykle déle než deset let a rozumět chování psa znamená mimo jiné vědět, kdy se náš pes cítí dobře a kdy ne.
Věda zabývající se biologickými základy chování a to nejen zvířat, ale i lidí se nazývá etologie. Jako první kdo toto slovo použil v dnešním smyslu byl pravděpodobně německý biolog a ornitolog Oskar Heinroth a to v roce 1910 na 8. mezinárodním ornitologickém kongresu v Berlíně, kde přednesl příspěvek o chování vrubozobých ptáků. V našich podmínkách však toto slovo opravdu zdomácnělo až po roce 1989. Do té doby byli majitelé psů i psovodi ozbrojených složek, kteří měli vážný zájem o chování psů, seznamováni téměř výhradně s učením ruského fyziologa Ivana Petroviče Pavlova. Toto učení však bylo často interpretováno bez skutečné znalosti a bez základních informací, týkajících se oblasti biologie chování.
Základní poznatky o tzv. „pavlovovském podmiňování“ byly autory výcvikových příruček bezmyšlenkovitě opisovány a to dokonce s chybami. Příkladem může být chybně napsané slovo dendrit, které Komolý do své kynologické příručky napsal jako „dentrit“. Tato chyba se pak objevila ve služební příručce Ministerstva vnitra s názvem „Výchova a výcvik služebního psa VB“. Důsledkem takového vzdělávání pak byl dojem, že pes není vlastně nic jiného než jakýsi mechanismus propojený nervy místo drátů. Mnoho psovodů pak také k výcviku psa podle toho přistupovalo. Dnes je situace ve sportovní i služební kynologii poněkud lepší. Většina psů je však ve vlastnictví majitelů, kteří i ty nejzákladnější znalosti o chování a hlavně o učení psů, postrádají.
Ontogenezí, neboli vývojem chování v průběhu života jedince se zabývala celá řada autorů. Za nejvýznamnější dílo lze bezesporu považovat knihu autorů Johna P. Scotta a Johna L. Fullera „Genetics and the Social Behavior of the Dog. Tato kniha, která v sobě shrnovala řadu vědeckých prací obou autorů, vyšla poprvé v roce 1965 a přesto je do dnešní doby zdrojem cenných informací pro každého, kdo se vážně chováním psů zabývá. Oba autoři v knize shrnují poznatky z velkolepého výzkumného projektu realizovaného v Jackson Laboratory ve státě Maine v USA. Během dvacetiletého výzkumného programu bylo nashromážděno značné množství poznatků zásadního významu. Jednou z oblastí na které byl výzkum zaměřen byla ontogeneze chování psů. Některé získané poznatky pak byly aplikovány v humánní psychologii.
Skott a Fuller rozdělili ontogenezi chování psa do několika period.
2.1. NEONATÁLNÍ PERIODA
Období které trvá od narození cca do konce druhého týdne života. V průběhu neonatální periody je štěně bezmocné a závislé na matce. Je adaptováno na sání struku a vyžadování péče. V tomto věku jsou štěňata senzitivní k taktilním stimulům, určitým chutím a zřejmě také k pachům. Jejich motorické aktivity jsou velmi limitované. oči a zvukovody jsou zavřené. Vzhledem k nerozvinutému stavu neurosenzorického systému jsou v tomto věku štěňata schopna pouze velmi limitovaného asociačního učení. Tyto asociace se však s největší pravděpodobností nepřenášejí do dalších period.
Bylo prokázáno, že krátkodobé manipulace se štěňaty v neonatální periodě, mohou mít pozitivní dopad na pozdější behaviorální vývoj. Štěňata vystavená v uvedeném období nejrůznějším stimulům jako např. chladu nebo náhlé změně polohy, vykazovala urychlenější vývoj, byla sebevědomější a rychleji se učila než štěňata se kterými takto manipulováno nebylo.
2.1.1.obr.Štěňata německého ovčáka krátce po porodu
2.2. TRANZITIVNÍ PERIODA
Toto období je charakteristické rychlým přechodem, během kterého se mění vzory chování spojené s neonatální existencí a jsou nahrazovány chováním typičtějším pro pozdější štěněčí období a dospělost. Tranzitivní perioda trvá asi jeden týden. začíná otevřením očí a končí otevřením zvukovodů. Štěňata začínají reagovat na silné zvuky. Rozvíjí se orientace pomocí zraku i když zrak dosáhne plné kvality až asi okolo osmého týdne věku. Štěňata dokáží lézt vpřed i vzad, urinace a defekace probíhá mimo hnízdo a anogenitální čištění matkou ke stimulaci vyměšování již není nutné. Štěňata začínají přijímat pevnou potravu. Dochází k sociální komunikaci provázené bojovými hrami, vrčením a vrtěním ocasem. Z pohledu procesů učení toto období spíše připomíná pokračování neonatální periody.
2.2.1. obr.Štěňata německého ovčáka 15 dní po narození
2.3. SOCIALIZAČNÍ PERIODA
Jedná se o období, které trvá asi od čtvrtého do dvanáctého týdne věku. O této periodě bylo dříve hovořeno jako o periodě kritické. Jedná se totiž o období formování prvních sociálních vztahů. Někteří autoři v souvislosti s tímto obdobím hovořili u psů dokonce o imprintingu neboli o vtištění. Sociální deprivace v tomto období má dlouhodobý a zásadní dopad na pozdější sociální interakce a to jak vůči lidem tak vůči ostatním psům. Z hlediska majitele či pozdějšího cvičitele psa je nezbytné, aby štěně bylo v době socializační periody vystaveno dostatečnému sociálnímu kontaktu jak se psy, tak i s lidmi.
V roce 1961 prováděli Freedman, King a Elliot experimenty při kterých přinášeli štěňata jednou denně na deset minut k pasivně sedícímu člověku. Čím později byla štěňata poprvé kontaktu s člověkem vystavena, tím obtížněji probíhala jejich pozdější socializace. Pokud byla štěňata poprvé uvedenému kontaktu vystavena až ve věku čtrnácti týdnů, chovala se prakticky jako divoce žijící vlčata a nikdy se nechovala jako psi, kteří byli socializováni již od třech týdnů věku. Tyto psy bylo nutno ochočovat prakticky jako divoká zvířata.
2.3.1. obr.Štěňata německého ovčáka ve věku 54 dní
2.3.2. obr.Štěně německého ovčáka – aportování - rozvíjení loveckého chování
2.4. JUVENILNÍ PERIODA
Tato perioda začíná ve věku dvanácti týdnů a trvá až do věku šesti měsíců a nebo i déle. Juvenilní perioda začíná tím, že se štěně vzdaluje od doupěte nebo boudy a končí sexuální zralostí. Trvalý chrup se objevuje ve věku šestnácti týdnů a je plně vyvinutý v šesti měsících. Existují ovšem určité plemenné i individuální rozdíly.
2.5. DOSPĚLOST
Psi pohlavně dospívají asi v osmi měsících. K dalším významným změnám v chování dochází u fen v období říje a po porodu. Ukončení pohlavní aktivity u fen nastává asi v osmi letech, někdy však i o několik let dříve.
Řada autorů ontogenezi psa dělí do dalších časových úseků či „podperiod“.
3.1. AKUSTICKÁ KOMUNIKACE
Sluch je u psů výborně vyvinut. Pes je schopen vnímat zvuky o rozsahu asi 20 hertzů až 30 000 hertzů, některé prameny uvádějí dokonce až 70 000 hertzů. Psi vlastně ke své vnitrodruhové komunikaci takto citlivý sluch ani nepotřebují. Tato schopnost se však zřejmě vyvinula jako prostředek detekce kořisti při lovu drobných savců, kteří se pohybují pod sněhem nebo pod povrchem. Psi dokáží velmi přesně odhadnout směr odkud zvuk vychází.
K vlastní komunikaci psi dokáží využívat širokou škálu akustických prostředků. Jedná se hlavně o štěkání, vytí, kňučení, mručení a vrčení. Všechny tyto projevy mohou mít různou intenzitu a podobu. Např. štěkání může být projevem radosti nebo projevem útočného chování. Vytí může být projevem alelomimetického chování, kdy se prostě pes přidá k vytí jiného jedince. To bývá někdy předmětem sousedských rozepří neboť psi mívají tendenci se vytím přidat k jakémukoliv vysokému táhlému zvuku, ať je to již hra na housle nebo zvuk požární sirény.
3.2.OPTICKÁ KOMUNIKACE
Psi nevidí příliš dobře předměty v bezprostřední blízkosti a proto mají tendenci je ověřovat čichem. Psi mají v případě většiny plemen oči uloženy více po stranách hlavy což způsobuje, že jejich rozsah zorného pole je větší než u člověka. Jejich pole binokulárního a tedy prostorového vidění je však menší. Celkové množství optických receptorických buněk, je u psa menší než u člověka a to znamená, že ostrost jeho vidění je rovněž menší. Pes však vidí podstatně lépe než člověk za zhoršených světelných podmínek. Na sítnici oka psovitých šelem se nachází tzv. blýskavé políčko neboli tapetum lucidum, což je buněčná vrstva odrážející světlo. To způsobuje blýskání očí psů, když na ně dopadne světlo reflektoru nebo svítilny.
3.2.1. obr.Vlk – tapetum lucidum ZOO Chomutov
Psi nejsou zcela barvoslepí jak se řada lidí domnívá, ale jejich barevné vidění je omezené. Mají totiž pouze dva druhy receptorických buněk tzv. čípků, citlivých na vnímání barev. Na rozdíl od lidí však dokáží rozlišit větší množství odstínů šedé.
Psi disponují celou škálou prostředků optické neboli vizuální komunikace. Jedná se o cenění zubů, klopení či napřimování uší, hrbení hřbetu, ježení chlupů, lehnutí na záda apod. U některých plemen je v důsledku vyšlechtění dlouhé srsti či deformací obličejové části tato komunikace ztížena a nebo zcela znemožněna.
4.1. OLFAKTORICKÁ KOMUNIKACE
Olfakce neboli čich je nejdůležitějším a také nejdokonalejším smyslem psa. Čichový systém se skládá z měkké tkáně, kostí, nervů a částí mozku. Měkká tkáň a kostěné útvary spolu tvoří dutiny, do kterých je nasáván vzduch a jím unášené pachy. Část dutiny je vystlána olfaktorickým epitelem, obsahujícím olfaktorické receptorické buňky. Dlouhou dobu byl mechanismus čichu záhadou. Až v roce 1991 američtí fyziologové Linda Buck a Richard Axel publikovali práci „A Novel Multigene Family May Encode Odorant Receptors: A Molecular Basis for Odor Recognition“. Bylo zjištěno, že každá olfaktorická receptorická buňka je kódována jedním genem olfaktorického subgenomu. Do současné doby bylo identifikováno 971 olfaktorických receptorových genů v čichovém subgenomu psa, což je dle odhadů asi 80% celkového počtu tohoto subgenomu. Receptory na olfaktorických senzorických buňkách reagují se specifickými místy na molekulách pachu tzv. odorantech, přičemž se ukazuje, že jeden odorant může stimulovat více různých receptorů a naopak jeden receptor může reagovat na více odorantů. Impulzy vzniklé podrážděním receptorů jsou předány nervovými drahami do glomerulů v olfaktorickém bulbu v mozku a pak do dalších mozkových struktur.
Dalším olfaktorickým orgánem psa je VNO neboli vomeronasální orgán. Jedná se o nepatrnou protáhlou, párovou dutinku na bázi septa jejíž receptory reagují hlavně s feromony neboli látkami které u psa vyvolávají vrozené sociální chování a to zejména chování reprodukční. Proto např. psi olizují moč háravých fen. Překvapením bylo, že většina genů, které u psa kódují receptorické buňky VNO není aktivních. Jedná se o tzv. pseudogeny a pes tedy není schopen VNO využívat v takové míře jak se dříve předpokládalo.
Psi spolu komunikují značkováním močí, značkováním trusem a sekretem z pachových žláz. Zcela vysvětlena zatím není příčina tzv. parfémování psů, což je válení se v silně zapáchajících látkách. např. zdechlinách.
4.1.1. obr.Olfaktorická komunikace fena - pes
4. SMEČKOVÉ CHOVÁNÍ
Vlk je jednou z mála psovitých šelem, která se sdružuje do smeček. Většina psovitých žije buď solitérně nebo vytváří skupiny, skládající se z rodičovského páru a dospívajících mláďat. To se v některých případech týká i vlků. Americký biolog a jeden z největších světových odborníků David Mech kdysi dokonce navrhoval, aby se upustilo od pojmu alfa pár k označení vedoucího samce a samice, neboť prakticky ve všech jím pozorovaných případech byla smečka vlků tvořena rodičovským párem a dospívajícími mláďaty.
Přesto je smečkové chování u vlků velmi silně vyvinuto. Tendence vlků postoupit v hodnostním žebříčku, která se objevuje v době pohlavního dospívání, je něco s čím je potřeba počítat i v případě domácích psů. To platí i v případě, že má pravdu americká odbornice na chování a biologii psovitých Jannice Koler-Mitznick, která se domnívá, že vlk není přímým předkem domácích psů, ale že je jím již vyhynulá, menší, psovitá, vlku blízce příbuzná šelma, která mohla žít i solitérně. Dokonce i zvířata, které za běžných okolností sociální skupiny nevytvářejí, mohou své chování při změně podmínek změnit a vytvářet početné skupiny a ustanovit v nich jakousi dominanční hierarchii. Jako příklad mohou sloužit třeba početné skupiny polodivoce žijících domácích koček v Egyptě.
Majitel domácího psa, který si tuto skutečnost včas neuvědomí, se může snadno i s dalšími rodinnými příslušníky ocitnout vůči psů v podřízeném postavení. Výjimkou nejsou případy rodin terorizovaných třeba jezevčíkem nebo anglickým kokršpanělem.
Teritorium je území, které smečka či jedinec brání proti příslušníkům téhož druhu. Teritoriální chování je u psovitých ať již žijících sociálně nebo solitérně velmi silně vyvinuto. Vlci, kteří se uvnitř smeček většinou vyhýbají konfliktům spojeným s bojem, se mohou při narušení teritoria s cizím jedincem nebo smečkou střetnout v boji doslova na život a na smrt. I u domácích psů je možno velmi často teritoriální chování pozorovat. Člověk tohoto chování využíval a stále využívá při střežení a hlídání svých obydlí a dalších objektů. Toto chování psů však může svým majitelům způsobit v dnešní době řadu problémů. Nezodpovědný přístup k výchově a výcviku psa může vyústit ve vážný úraz. Sdělovací prostředky přinášejí často zprávy o útocích psů na osoby, končící pro oběti nepříjemným pobytem v nemocnici a pro majitele psa soudem a v lepším případě peněžitým trestem.
Jinak mírumilovný a vůči lidem přátelský pes se za plotem může změnit v neohroženého obránce své zahrady nebo dvorku. Potom stačí aby majitel psa zapomněl zajistit branku a dojde k útoku na kolemjdoucí osoby, které by si v jiném případě pes ani nevšiml.
5.1.1. obr.Značkování močí - pes
Lovecké chování je např. u vlků částečně vrozeno a částečně naučeno vlastní zkušeností a nebo formou mimetického chování v době, kdy se mladí jedinci účastní lovu se zbytkem smečky. U domácích psů je loveckého chování využíváno např. při výcviku psa v zákusu do ochranného rukávu nebo obleku. Loveckým chováním je také možno nazvat zájem psa o pronásledování a přinášení odhozeného míčku či jiné hračky. Majitel psa, který je náruživým aportérem má velmi usnadněnou roli při výcviku. Této náruživosti je možno rovněž využít při udržování fyzické kondice psa, který by se jinak neměl šanci pořádně proběhnout.
Za učení je možno považovat každou změnu chování na základě zkušenosti. Většina psů se učí snadno. Této vlastnosti je využíváno při výcviku psů k plnění nejrůznějších úkolů ať již profesionálními cvičiteli nebo pro zábavu.
7.1. HABITUACE
Habitace je vymizení odpovědi organizmu na biologicky nevýznamný podnět. Typickými příklady habitace je např. vymizení reakce psa na dopravní provoz, či cestování autobusem nebo v případě služebních psů na střelbu. Pokud je takový podnět spojený později s nepříjemným zážitkem, reakce se obnoví.
7.2. ASOCIAČNÍ UČENÍ
Klasické podmiňování je asociačním učením, kdy je nepodmíněný a tedy vrozený podnět spojen s podnětem neutrálním. Pes po určité době, kdy jsou oba podněty používány současně, začne reagovat na podmíněný podnět stejně jako na podnět nepodmíněný a to i bez použití nepodmíněného podnětu. Reakce na tento podnět je nazývána podmíněnou reakcí.
Další formou asociačního učení je operantní podmiňování. V tomto případě je určitá, nově vykonaná akce odměněna a nebo potrestána. Pokud je určité chování odměněno, má zvíře tendenci toto chování opakovat. V případě, že po akci odměna nenásleduje a nebo následuje trest (nepříjemný podnět), frekvence tohoto chování se sníží až zcela vymizí. Typickým příkladem nepochopení těchto zákonitostí je situace, kdy pes uteče za zvěří a majitel ho po návratu potrestá. Pronásledování zvěře poté rozhodně klesající tendenci mít nebude, ale návrat k majiteli ano.
Asociační učení i habituace hrají při výcviku rozhodující roli i když je při výcviku využíváno zároveň dalších forem učení, např. učení motorické nebo latentní.
Aplikovaná etologie psů je oborem, který si rozhodně zaslouží pozornost a jehož význam, s narůstajícími počty chovaných domácích psů, je stále větší. Každý majitel psa se rozhodně nemusí detailně etologií zabývat aby dokázal svého psa dobře ovládat. K tomu stačí docházet do některého kynologického klubu a věnovat se výcviku pod dohledem zkušeného instruktora. Znalost biologických základů chování však poskytne majiteli psa kvalitativně nový pohled na vztah ke svému čtyřnohému společníku a umožní lépe pochopit jeho potřeby. Vzhledem k velmi omezenému prostoru v této publikaci, nezbývá než odkázat vážné zájemce o biologii chování psů na studium další odborné literatury.
Burch, M.R., & Bailey, J.S. (1999). How Dogs Learn. Howell Book House. 188 s.
Buck, L. and Axel, R.,(1991). A Novel Multigene Family May Encode Odorant Receptors: A Molecular Basis for Odor Recognition. Cell. 65(1):175-187.
Campbell, W. E., (1995). The New Berger Behavior in Dogs: A Guide to Solving All Your Dog’s Problems. Alpine Publications. 286 s.
Campbell, W. E., (1999). Behavior Problems in Dogs. Grants Pass, Oregon. 328 s.
Flaherty, C. (1985). Animal Learning and Cognition. New York: McGraw–Hill.
Freedman, D.G., King, J.A. & Elliot, O. (1961). Critical periods in the social development of dogs. Science, (133), 1016–1017.
Koler-Matznick, J., (2002). The Origin of the Dog Revisited. Anthrozoös 15(2): 98 – 118.
Mech, D.L. (1970). The Wolf. The Ecology and Behavior of an Endangered Species. University of Minnesota Press. 384 s.
Olender, T. Fuchs, T., Linhart, C., Shamir, R., Adams, M., Kalush, F., Khen, M., and Lancet, D., (2003). The canine olfactory subgenome. Genomics 83, 361–372.
Parija, S. C. and Mohanty, B. P.,(2005). Molecular Basis of Odour Recognition and Organisation of the Olfactory System - Trends and Prospects. National Academy Science Letters-India. 28(3-4):83
Pavlov, I.P., (1952). Výbor ze spisů. Red. CH.S. Koštojanc. Zdravotnické nakladatelství Praha. 403 s.
Pfaffenberger, C. (1963). The New Knowledge of Dog Behavior. New York. Howell Book House. 206s.
Reece, W.O., (1997) Physiology of Domestic Animals. V překladu do češtiny : Fyziologie domácích zvířat. Grada Puiblishing, 1998. 449 s.
Scott, J.P., & Fuller, J. (1965) Genetics and the Social Behavior of the Dog. Chicago: University of Chicago Press. 468 s.
Veselovský, Z. (2005). Etologie: biologie chování zvířat. Academia. 407 s.
Použité fotografie se svolením vzdělávacího centra SVOPAP
| << 3.2.1 Akvaristika | Top | 3.2.3 Člověk a pes >> |